Wednesday 26 January 2011

jak si sešít prsty snadno a rychle

Jo! Konečně jsem narazila na něco, u čeho se budu moct nadosmrti zmrzačit: vyrobím si vlastní sukni! Ha. Hm... nejdřív musím někde splašit mikinu/svetr, zjistit si, kdy sousedka nad námi bude svolná a ochotná mi ten ďábelskej stroj zapůjčit. Ale jdu do toho! Pokud bych sem dlouho nepřispívala, přišla jsem o všechny prsty na rukách. 


Převzato z tohoto blogu:) 











Tuesday 25 January 2011

blogerská seance no. II

Tak je to tady. Teda - bylo. Blogerská seance, které se zúčastnilo tolik lidí, že jsme málem zbourali ( i! jelikož mezi námi byla '"růže v trní" Vítek... ok, řekl to o sobě sám, ale mě to tak rozesmálo, že sem to sem musim dát :D) Starbucks, vylévali si navzájem pití a někteří z přítomných kvůli nedostatku místa seděli za sebou jako v tramvaji. Ale bylo to fajn!
Tentokrát nás poctily návštěvou i slečny z rádia Wave a z czechoriginalfashion.cz, takže bylo o zábavu postaráno. Rachel to jako vždy slušelo a byla milá, hodná a příjemná a zvládla a zvládla ten nápor blogerů s přehledem. Rachel rulez!
Probírali jsme nadcházející velkou událost ve světě módy a to Fashion Week. Rachel se ho několikrát zúčastnila a poprvé dokonce jako blogerka. Ukázalo se, že jedna z přítomných slečen se zúčastnila taktéž a to v roli modelky, takže jsme měli o historky vystaráno.:)


Suma sumárum - večer to byl super, slečny jakbysmet a já se těším, až se sejdeme příště.


P.S. Víte co, je fakt krutopřísný? Zjistit, že většina lidí na "druhym konci" blogu jsou fajn a v pohodě a že si s některejma máte vážně co říct... Pak totiž taky zjistíte, že to jsou jenom lidi a každá kritika, nebo humus komentáře se jich hodně dotknou (haters je taky pravidelné téma na meet-upech.... haha, teď mě napadlo, že já žádný haters komentáře nemám, protože můj blog skoro nikdo nečteprotože jsem nejlepší!)










                                                


Monday 24 January 2011

Předpremiéra Nickyho rodiny

Tak se mi splnil další z mých snů... Ok, nesáhnul na mě Slash ani do mě omylem nevrazil Zakk Wylde, ale viděla jsem na vlastní oči sira Nicholase Wintona, který pro mě znamená víc, než samotnej papež. 
Tenhle člověk totiž zachránil 669 československých špuntů z bývalého protektorátu na konci roku 39 a co je na tom NEJSILNĚJŠÍ je to, že to NIKOMU neřekl. 
Děti odvezl do Anglie, zajistil jim tam rodiny, které se o ně staraly a on sám se s nimi po válce už nekontaktoval. Na všechno přišla v roce 88 náhodou jeho manželka, která našla na půdě kufr s doklady a fotkami, které patřily dětem, dala si pět a pět dohromady a řekla to jedné známé historičce z BBC. Ta si Wintona pozvala pod záminkou do hlediště a když byla přestávka, namířili na něho kamery, ona vytáhla onen kufřík a pak... to video musíte  vidět sami, je to jedna z nejsilnějších věcí, jaké jsem kdy viděla:






Ale tímhle to nekončí. Po tom, co o něm byl natočen v roce 2002 dokument Síla lidskosti, se stovky děcek po celém světě rozhodly taky pomáhat a tak pomáhají, jak jen můžou - posílají hračky, léky, nebo aspoň obrázky do zemí třetího světa. 

A proč zrovna Nickyho rodina? Dětí, které se siru Wintonovi ozvaly, je zatím jen kolem tří set, takže je ještě hodně těch, kteří se ke svému "zachránci" nepřihlásili. A možná, že by to už nemuseli stihnout, jelikož je siru Wintonovi už sto jedna let! A ti, kteří se ozvali, mezitím založili vlastní rodiny a mají děti, vnoučata a někteří už i pravnoučata a ti všichni čítají na 5 000 lidí po celém světě. A všichni mají Nicholase za člena své rodiny, protože nebýt jeho, nikdo by z těch 5 000 lidí dnes nežil.
Po válce se skoro žádné takto zachráněné dítě nevrátilo, protože jim nacisti zabili rodiče a všechny rodinné příslušníky a oni měli své adoptivní rodiny, které se o ně staraly, jako o své vlastní.

Bylo také úžasné vidět, že takto zachránění lidé pak v životě dělali maximum, aby byli v životě úspěšní - jedno ze zachráněných dětí například pracuje pro NASA a konstruuje motory pro vesmírné rakety, jiní se stali uznávanými kapacitami ve svém oboru. Ale všichni se po odhalení svého osudu rozhodli pomáhat a šířit Nicholasův příběh napříč generacemi a pořádají přednášky a konference.

Přišlo mi krásné, že ona "Nicholasova rodina" není jen ta, kterou on zachránil, ale že to jsme my všichni, kteří se snažíme pomoct druhým - ať už těm ve vzdálených zemích, anebo v té naší, během každodenního života.

















 Film natočil slovenský režisér Matej Minač a jednu z hlavních postav si zahrála Klára Issová. Ztvárnila tam matku, která posílá své dvě děti do Anglie, na poslední chvíli si to rozmyslí a jedno dítě vytáhne okénkem ven, pak tam s ním stojí v náručí, zatímco se vlak už rozjíždí. 
Dopadne to tak, že se rozeběhne a na poslední chvíli tam dítě zpátky strčí. Matku během války zabijí nacisté - a zabili by pravděpodobně i její děti. 


Další dosud nepublikovaný příběh je Wintonovo setkání se švédskou sestrou Čeveného kříže, která je placená nacistická špiónka a má na Wintona donášet. Prožijí spolu krátký románek a jí se natolik dotknou osudy dětí, že jich sama 25 vyveze do Švédska a sama se už do Československa nevrátí. 

Mě se dotkl příběh dvou malých chlapců, pro které si jejich náhradní rodiny na nádraží nepřišly. Stáli tam od rána až do tmy, kufříky v ruce a čekali. Všiml si jich jeden taxikář, který tam pracoval a vzal je na jídlo. Po tom, co zjistil, o co se jedná, nad ničím nepřemýšlel, naložil je do auta a odvezl je k sobě domů. Tou dobou bydlela jeho už tříčlenná rodina ve dvoupokojovém bytě, ale on ty špunty neponechal jejich osudu, adoptoval je a staral se o ně jako o vlastní. Jak říkal jeden ze zachránených: "Zvláštní bylo, že čím chudší ti lidi byli, tím pro ně bylo přirozenější se o někoho postarat." 








Arabsko-izraelská skupina dívek, které se rozhodly, že kašlou na to, že se jejich národy mezi sebou nesnášejí (a zabíjejí)  a založily skupinku jako vzdor proti nenávisti (inspirovaly se u sira Wintona): 




Malí špunti posílají svoje hračky do Afriky: 


 Tady ta američanka se zase rozhodla, že se nechá ostříhat, aby z jejích vlasů mohli udělat paruku pro děti, které o své vlasy přišly kvůli chemoterapii:



Škola sira Nicholase Wintona: 




Sunday 23 January 2011

blog sem blog tam

Už jsem dlouho nic nenapsala (zkouškový) a vy jste určitě všichni kulturně vyprahlí, chudáčci moji. Anebo ne, ale to je jedno, protože mě tenhle blog fakt baví. 
Chystám jednu menší (hodně malou) reportáž z předpremiéry filmu o Nicholasu Wintonovi, kam jsem se prachsprostě vetřela a udělala pár paparazzi fotek. Btw - pokud na ten film půjdete, vezměte si s sebou nějaký mega balení papírových kapesníků a proboha, nemalujte se. Nebo budete vypadat jako já. Jako panda. 


P. S. Zítra mě čeká další schůzka blogerů, která určitě utiší můj momentální žal a na které udělám tentokrát tolik fotek, až mi z nich bude špatně. A vám taky.

Zdar a sílu!
A.

Tuesday 11 January 2011

Mondrian Who?

Když už jsme u těch vzdělávacích článků (jo, ten předchozí post, kde je málo textu a spousta fotek sexy Dolana považuju za vzdělávací!) proč si třeba nenapsat něco o pánovi, podle kterého vznikly jak slavné šaty od YSL, anebo tenisky Nike a byl považován za vůdčí osobnost neoplasticismu?  


Představuji vám Pieta Mondriana! (ďábelský smích)


  Mondrian byl dánský malíř, který se narodil ke konci 19. stol. a zemřel rok před koncem druhé světové války. Studoval teozofii (mystická filosofie) a pro svou obživu kreslil krajinky, které ho slušně živily. Chvíli pracoval jako učitel na základní škole, ale to ho moc nenaplňovalo (a asi i štvalo) a tak se rozhodl, že to zkusí jinde - a to přímo v Amsterdamu na Akademii výtvarného umění. Jako profesora ho přijali bez přijímacího řízení a díky finančního daru od  královské rodiny mohl splatit zápisné. 
 Brzy na to, v roce 1895, se stává členem umělecké skupiny "Arti et Amicitiae". Mondrian v roce 1919 vydává v Paříží svoje dílo Neoplasticismus a o sedm let později si jeho díla všímá bohatá sběratelka umění Katherine Dreier, která jeden jeho obraz koupí a nechá vystvit v newyorské "Anonymní společnosti". Velký boom se ovšem nekoná a on se stěhuje do Londýna a následně do New Yorku, kde roku 1944 umírá. 


(Ještě se k němu traduje taková vtipná historka, kterou mi řekla jedna má kamarádka, která studuje umění: na své obrazy používá Mondrian jen bílou, černou, červenou a žlutou a na sebe kolmé přímky. Jeho spolupracovník chtěl jednou na obrazy použít přímky diagonální (asi aby to trochu oživil:D), to ovšem Mondriana tak rozhněvalo, že na něho zanevřel a vyhodil ho.) 


Chudák. 









Šaty od Yves Saint Laurenta (který jen tak pro zajímavost začal jako první zaměstnávat na své přehlídky černošky a ve Francii mu říkali "Johanka z Arku", protože po smrti Christina Diora (1959), kdy už nikdo nevěřil, že značka přežije, dokázal nemožné a ve svých jednadvaceti (!!!) letech zvedl ze židle během přehlídky své první kolekci pro Diora všechny diváky a módní kritiky):









To by Mondrian čubrněl: 









Zdroj: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9